Autorem projektu Lidové konzervatoře byl Jaroslav Dvorský. Vytvořil prototyp vzdělávací instituce, která více či méně inspirovala ke vzniku lidových konzervatoří i v dalších krajích a městech, především pak v Praze a Olomouci.

Výuka byla zahájena v roce 1957 nejdříve v hudebním oboru, později v oborech tanečním, dramatickém a poté i v oboru výtvarném a v oboru výtvarné fotografie. Lidová konzervatoř poskytovala profesionální vzdělání adeptům z oblasti zájmové umělecké činnosti, či lidové umělecké tvořivosti, ale také tzv. poloprofesionálním hudebníkům a později profesionálním učitelům společenského tance.

Lidová konzervatoř proto navázala spolupráci s nejlepšími pedagogy, které Ostrava tehdy mohla nabídnout. Byli to např. prof. Vladimír Svatoš, prof. Josef Schreiber, dirigenti Jiří Waldhans a Josef Daniel, sbormistři Jan Řezníček, Ladislav Vrtal a sbormistr a hudební skladatel Antonín Tučapský. Silně byly obsazeny pěvecké třídy, kde učili Jiří Herold, Helena Zemanová, Lubomír Procházka, Drahomíra Drobková - sólisté Státního divadla Ostrava, profesorky konzervatoře Vlasta Danielová a Jiřina Žurovcová a jiní. O rozvoj tanečního oboru se zasloužily především Zdena Kyselá, umělecká vedoucí a choreografka folklórního souboru Hlubina, a Jarka Calábková, umělecká vedoucí a choreografka Tanečního klubu Ostrava a etnografka PhDr. Hana Podešvová. Pro dramatický obor získala Lidová konzervatoř dr. Miroslava Etzlera, dr. Jaroslava Černého, Annu Kratochvílovou, Miroslava Holuba, Šárku Babrajovou, Ladislava Knížátka, Marii Vikovou, Ludmilu Bednářovou. Velkým osobním nadšením a obětavostí, spolu s vybraným týmem lektorů se Jaroslavu Dvorskému podařilo položit pevné základy ostravské Lidové konzervatoře.

Krize ve vývoji školy nastala v letech 1969 a 1970 v důsledku enormního nedostatku peněz. Nakonec se však kritickou situaci podařilo vyřešit převedením Lidové konzervatoře ze správy Krajského národního výboru do správy města a škola se stala součástí Městského osvětového střediska, později Městského kulturního střediska v Ostravě.

Lidová konzervatoř během svého působení přispěla k růstu řady uměleckých osobností, především z oblasti neprofesionálních aktivit - sbormistrů, dirigentů dechových hudeb, kapelníků tanečních orchestrů, tanečníků, choreografů, moderátorů s přesahem do profesionální sféry a především učitelů společenského tance, zpěváků operních a operetních sborů, dokonce i sólistů, režisérů amatérských divadelních souborů, herců a známých populárních osobností. K posluchačům Lidové konzervatoře patřili např. Jiří Halama (Národní divadlo moravskoslezské), Stanislav Matis (Slovenské národné divadlo Bratislava), Heidi Janků, Martina Kociánová, Dagmar Misařová (Český rozhlas), Boris Gadziala (rádio Morava), Marie Pištěková, Zdeněk Pavlíček (Slezské divadlo Opava) a mnoho dalších.

V roce 1991 došlo k rozdělení Městského kulturního střediska v Ostravě. Pro Lidovou konzervatoř to znamenalo zásadní změnu v oblasti legislativy. Rozhodnutím zastupitelů města Ostravy a zřizovací listinou byla zřízena samostatná příspěvková organizace Lidová konzervatoř. Tím se rozšířily i možnosti vzniku a nabídky nových oborů. Škola také poprvé dostala svou budovu v Ostravě-Přívoze ve Wattově ulici. Zde se do roku 1999 vyučovaly všechny základní umělecké žánry. Od školního roku 1999/2000 přibyla další budova v Kosmově ulici, kam se přesunuly obory dramatický a výtvarný. V roce 2009 byla Lidová konzervatoř, p. o., přejmenována na Lidovou konzervatoř a Múzickou školu, p. o. Znamenalo to, že Múzická škola mohla začít legálně užívat svůj letitý, zavedený název.

Múzická škola byla založena v roce 1991. Jejím stěžejním cílem bylo poskytovat na území města občanům s handicapem stejné podmínky ke komplexnímu osobnostnímu rozvoji, jako je tomu u zdravé populace. Múzická škola je experimentálním projektem Miloslavy Soukupové, který je průběžně naplňován a postupně rozšiřován. Škola je určena všem zájemcům ve věku od tří let bez ohledu na druh handicapu, věk a talentovou způsobilost. Navštěvují ji posluchači se somatickým, smyslovým, duševním a mentálním postižením, včetně žáků s poruchami chování. Ve škole se ale vzdělávají též posluchači zdraví, a to z důvodu sociální a umělecké integrace. Dvacetiletá kariéra školy není sama o sobě ničím překvapujícím. Co však stojí za pozornost, to jsou její mimořádné výsledky. Vždyť málokdo by si před téměř čtvrt stoletím dovedl představit, že posluchači školy pro handicapované budou jednou vystupovat s Janáčkovou filharmonií Ostrava, opakovaně účinkovat během Mezinárodního festivalu Janáčkův máj, nebo že její talentovaní žáci se stanou studenty středních a vysokých uměleckých škol a budou vítězit v celostátních soutěžích. Múzická škola vytváří na území města integrační platformu, která nemá v celé České republice obdobu.